Vždy mě bavilo zjišťovat proč a jak se věci mají, a hlavně proč se lidi mají tak, jak se mají. Proč je jim dobře anebo není. Člověk mě zajímal vždy jako celek. A ještě více než lidské tělo hlavně naše psyché, myšlenky, pocity, stavy, chování. Proč jsme smutní a nešťastní.

Po gymplu jsem se zajímala o studium psychologie, nakonec jsem ale zakotvila v rodinném podniku, místo teorie rovnou do terénu.

V r. 98´, v mých 24ti letech, se udála pro mě zásadní věc, která ovlivnila moji další cestu životem. 

Byla mi diagnostikována Hodgkinova choroba - rakovina lymfatických uzlin. 

V té době jsem ještě neviděla žádnou alternativní možnost, a tak jsem kývla na konvenční léčbu bílé západní medicíny. 

Následoval proces o těchto bodech - operace nádoru, nucený potrat, půlroční chemoterapie, 20 dávek ozařování, vypadání vlasů, rozvod, ztráta domova. 

V 25ti letech jsem se ocitla opět na startovní čáře, značně pocuchaná.

Tahle moje životní zkušenost mi ukázala pár věcí, které bych jinak neuviděla - třeba že se najde dost lidí, kteří být nemocní chtějí, že jim to vyhovuje jako projev útěku - jsem tzv. z obliga, před světem i sám před sebou. Abych něco nemusel, nemusela. 

Podle mě je to projev nedospělého jedince, dětské psychiky, která odmítá mít zodpovědnost sama za svůj život.

V té době jsem se potkala s Regresní terapií a v únoru r. 2000´ jsem jela poprvé na kurz Hlubinné abreaktivní psychologie = HAP, lidově regresky, k jejímu učiteli a nestorovi u nás - Andrejovi Dragomireckému.

V následujících letech jsem se těchto výcvikových kursů zúčastňovala intenzívně.

Regrese mě provedly po kusu mé minulosti, nahlédla jsem daleko i hluboko. Díky tomu mi moje trable současného života nepřipadaly už tak důležité a obludné :-).

Regresím se od té doby věnuji dodnes.

Proces s rakovinou a její léčbou mi zcela zdefragmentoval moje vztahy. Mnoho lidí odpadlo, včetně nejbližších. 

Došlo mi, že můj první muž byl pro mě spíš tátou, který mi chyběl, a napříště už jsem chtěla být partnerkou partnerovi. Tuhle zdánlivě jednoduše vypadající věc nás ale nikdo neučí, rodíme se jako děti a jako děti jsme rodiči vychováváni, a svoje partnerské vztahy se učíme v průběhu celého života. Být rovnocenná rovnocennému.

A tak jsem se potkala s další funkční psychoterapeutickou metodou - Konstelacemi, známé i pod jmény rodinné či rodové konstelace. Konstelace si dokázaly posvítit na ta bílá místa v našem systému, na které nejsou regrese tolik stavěné - na rodinné vazby a pouta.

Od té doby jsem se konstelací zúčastnila opět mnohokrát, pod vedením Vieroslavy Kondrátové, Jana Bílého, Květy Kubíkové, Jiřího Maška, a posledních pár let intenzívně u Jana Krejčiříka.

V návaznosti na předchozí odstavec o vztazích a partnerství, a zároveň rodinných konstelacích, poznamenávám, že s mým současným mužem jdeme společně a rádi 22 let, a naši pohodu jsme si kolikrát museli ´odpracovat´ právě v rámci konstelací. Samo od sebe to občas prostě nešlo.

Vedlejší účinky chemoterapie a ozařování měly ve své době celkem devastační účinek na části mého systému. Nemluvím teď o drobnostech jako vypadané vlasy, protože zase narostly, i když už ne takové jako předtím. Štítná žláza začala vypínat poměrně brzy a do přechodu jsem šla už po 30tce. Hormonální systém je zodpovědný za celou řadu metabolických procesů v našem systému, zdaleka ne jen za ten reprodukční. Ženy i muži, kterých se tato fáze týká, vědí, o čem mluvím. S výrazně sníženou funkčností některých procesů v systému se nežije právě snadno a vesele, a tak …

… tak jsem se potkala s Homeopatií. Chemie jsem si užila, o to mi bylo bližší cokoliv přirozenější a méně koncentrované, navíc používané tisíce let, ne jen posledních 100.

Studovala jsem ji z dostupné literatury už kdysi, především mě oslovovali Indové a jejich pohled na svět jako jeden celek, dnes tomu říkáme celostní pohled, celostní medicína.

Časem jsem měla svého osobního terapeuta homeopata, díky čemuž jsem se s homeopatiky seznámila na vlastní kůži.

Principy, způsoby a systém aplikace homeopatik jsem se učila na České škole klasické a postklasické homeopatie, pod vedením Pavla Opelky, a po dokončení tříletého studia, zakončeného zkouškami a diplomem v Angličtině r. 21´, na této škole pokračuji v postgraduálním studiu dodnes.

Můj systém se uzdravuje.

Nikdy jsem nic v životě nedostala zadarmo, žádný posun, žádnou změnu. Ale když jsem chtěla a přiložila ruku k dílu, a vydržela, šlo to.

Můžete i Vy, když budete opravdu chtít. :-)

Andy Volejníková,  v Pardubicích,  r. 2024´